O metodě Montessori

Alternativní škola nazvaná podle Marie Montessori (1870-1952), italské lékařky, pedagožky, průkopnice mírového hnutí a organizátorky boje za práva dětí a žen. Patří k nejvýznamnějším postavám reformě-pedagogického hnutí.

Původně se věnovala mentálně postiženým dětem. V roce 1907 založila v Římě „Dům dětí“ (Casa dei bambini), kde vytvořila originální edukační prostředí v duchu výrazného pedocentrismu a důvěry ve spontánní seberozvíjení dítěte. Vycházela ze zkušeností s duševně postiženými dětmi a zejména z vlastních pozorování dětí v různých situacích.

Základním smyslem Montessori koncepce je vytvářet takové edukační prostředí, které umožňuje normální, přirozený vývoj dětí. Vnitřní potřeba „něčemu se naučit“ se vyvíjí v tzv. senzitivních fázích. Jde o určitá období, v nichž je dítě zvlášť citlivé pro vnímání a chápání určitých jevů vnější reality, Jsou to např. senzitivní fáze pro rozvoj pohybových činností, řeči, morálního cítění atd. Úkolem výchovy je připravovat podněty a prostředky specifické pro tyto fáze. Teprve když okolní edukační prostředí odpovídá vnitřním potřebám dítěte, když je mu umožněno, aby jeho „absorbující duch“ přijímal nabídku od dospělého, může se uskutečňovat „normální“ výchova.

• Individualizaci vzdělávání umožňuje předem připravené prostředí. Zásadní roli hrají speciální pomůcky, které jsou klíčem k poznání světa. Pro malé děti to jsou pomůcky ke cvičení činnosti „praktického života“ a speciální pomůcky pro rozvoj smyslů, rozvoj řeči, rozvoj matematických schopností  aj.

• V procesu učení, kdy vychovatel ustupuje do pozadí, je rozhodující vnitřní tvořivost dítěte. Montessori hovořila o tzv. fenoménu polarizace pozornosti, který objevila, když pozorovala děti při práci – hře. Jedná se o mimořádně silné a dlouhé  soustředění na určitou činnost, jehož je schopné i malé   dítě. Při tomto zaujetí se dítě vnitřně  rozvíjí a mění. Vzdělávací princip Montessori pedagogiky lze shrnout do požadavku     dítěte vůči vychovateli: „Pomoz mi, abych to mohl udělat sám.“

• Charakteristické pro didaktickou koncepci Montessori je slučování dětí různého věku a odmítání striktního rozdělování podle ročníků. V těchto věkově smíšených skupinách má vznikat na základě harmonického soužití, spolupráce a vzájemné pomoci jednotlivců vědomí   sociální jednoty, v níž je jedinec respektován ostatními subjekty a ve které se může bez překážek  uplatňovat. 

• Zvláštní postavení v této škole zaujímá  tzv. kosmická výchova. Jejím smyslem je poskytovat dětem povědomí o vzájemných   vazbách člověka a přírodního prostředí a přispívat s vytváření zodpovědnosti každého jedince za důsledky vymožeností uměle vytvořené kultury a civilizace. K tomu se využívá   projektové vyučování.

Montessori pedagogika dosáhla mezinárodního rozšíření. Už v roce 1929 byla založena mezinárodní společnost (Association Montessori Internationale – AMI), která propaguje toto alternativní hnutí. Nejvíce se Montessori školy  rozšířily v Německu a Nizozemí, a to jak v soukromém, tak i ve veřejném(státním) školství. Většinou jde o mateřské školy a základní školy.

Mnozí současní výrobci učebních pomůcek v západní Evropě označují své výrobky jako didaktický materiál koncipovaný v duchu zásad   pedagogiky M. Montessori. Tento materiál je předváděn na velkých výstavách – např.  každoročně na výstavě Didacta v Duseldorfu. Tím se pedagogické ideje Montessori šíří v řadě škol, které se mezi alternativní nepočítají.